Hlavně přijďte v pondělí brzy ráno, abyste minuli dopravní špičku, která je v Kathmandu výživná. Jak už to tak v asijských zemích bývá. Měli jsme tu čest vyzkoušet si to na vlastní kůži v Thajsku a potom v Maroku a obojí stálo za to. Máme přijít už v sedm hodin ráno, rychle podepíšeme papíry, nakopírujeme doklady a můžeme vyrazit. K půjčení motorky tu stačí ukázat řidičák na motorku (stačí ten domácí), kopii pasu, ID kartu (v našem případě občanka jako zástava), peníze na zálohu (platili jsme 4.000 CZK) a peníze za půjčení. Máme všechno ready, jsme domluvení na 10 dnech a podle toho, jak nám to bude vycházet, kdyžtak prodloužíme. S šéfem jsme v kontaktu přes Whatsapp, takže není problém se domluvit. V uličce jsme načas, chvilku po sedmé, ale zámek na bráně nevěstí nic dobrýho. Po chvilce dobývání se dovnitř z okna v domě vykukuje rozespalý nepálec, mává na nás jakože je za chvilku dole. Čekáme a opravdu tu za chvilku je, odemyká bránu, která vede k boudě, kde jsou kromě půjčovny ještě další kanceláře a byty. Dorozumíváme se, že jdeme do půjčovny, jak se ale ukazuje, je to jenom Nepálec, co má klíče od brány. S půjčovnou nemá nic společného. Five minutes sir, five minutes, no problem. Čekáme u zamčený boudy a opravdu, za půl hodiny je tu někdo z půjčovny. Nepálská dochvilnost je jako švýcarský hodinky a tak na osmou hodinu se přijíždí i ostatní lidi z půjčovny a přijíždí i šéf. Vyřizujeme papíry, peníze, dostáváme poslední instrukce před jízdou jako například, jak si zavolat pomoc, když píchneme, nebo co dělat, když přestane jet motorka.
Vyrážíme z uličky do hlavního provozu, kam už stihli vyjet všichni Nepálci, co v pondělí dopoledne potřebují někam cestovat a užíváme si zážitky ranní špičky v Kathmandu. Na navigaci používáme mapy.cz, který se pro potřeby treků ukázaly jako nejlepší mapy a navigace ever. Fakt. Jsou tam zaznamenaný všechny turistický cesty značený i neznačený a nikdy jsme se s nima neztratili. Pro navigaci na motorce jsme fungovali většinou podle Google maps nebo offline maps. Ty jsem zapomněl stáhnout a spoléhal jsem, že budeme pokračovati tady s navigací od mapy.cz. Centrum Kathmandu opouštíme a pokračujeme na předměstí, který vypadá u hlavní silnice pořád stejně jako ucpaná silnice v centru. Za chvíli mizíme z hlavní, zatáčíme do uliček a pokračujeme do brutálních kopců kamsi do lesodžungle. Mapy.cz se rozhodly, že nás povedou nejkratší možnou cestou, bez ohledu na kvalitu silnice. Po půl hodince jízdy pěšími zónami, uličkami a nekonečným stoupáním končíme v lesodžungli, kam se nám úplně nechce a vzdáváme to. Přeplánováváme trasu, tak abysme se drželi na hlavních silnicích, otáčíme motorky a vracíme se zpátky na hlavní. Dneska chceme dojet do Chitwanu a čeká nás 170 km po silnici. Doma by to byla záležitost na dvě hodiny, v Nepálu počítejte den jízdy s přestávkami. Silnice za Kathmandu je stejně ucpaná jako ty ve městě, všichni se snaží někam dostat a tak kličkujeme mezi náklaďáky, autobusy, minibusy, motorkami, auty a zvířaty. Je to trénink pozornosti, trochu mi to přípomíná arcadový hry z devadesátek, kde uhybáte na silnici před překážkami. Pohybujeme se někdě mezi nulou a osmdesátkou, kterou se podaří dostat při předjíždění kamionů z kopce. Průměrnou rychlost za celý den (a na konci i za celý Nepál) máme mezi 30 - 40 km/h.
Důležitým přítelem při řízení je klakson, který tu znamená všechno - bacha jedu, budu předjíždět, nebudu předjíždět, můžeš jet, nesmíš jet, budu zatáčet, můžeš přebehnout přes silnici a další věci. Všechny ostatní tlačítka jako třeba blinkry nepotřebujete. Stejně jako světla. Když se stmívá a jste Nepálec, v žádném případě si nesmíte rozsvítit světlo na motorce (a to na motorce běžně svítí světlo automaticky při otočení klíčkem. Ne tady, kde si to Nepálci hromadně odpojují). Pravděpodobně se inspirovali od Indů, kde to na silnici funguje dost podobně. Říkáme si, že cestovat budeme teda jenom ve dne, rozhodně ne po setmění. A taky kvůli tomu, že na Evy motorce světla nejdou zapnout vůbec. Popojíždíme a vzdalujeme se od Kathmandu, které je v obložení hor, taže cesta pryč znamená sjíždění nekonečných kilometrů serpentýn. Po sto kilometrech mizí ze silnice provoz a začínáme si užívat jízdu po cestách, kde musíte dávat pozor už jen na přebíhající Nepálce, psy, krávy a rozkopané offroad úseky.
Než jsme vyrazili, měli jsme nápad, sehnat si vlajky se znakem naší krásny země, které si přiděláme na motorky, aby Nepálci hned poznali, že jsme turisti a byli na nás hodnější. Vlajky cizích zemí v Kathmandu neprodávají (nebo jsme nenašli ten správnej obchod), tak jsme vyrazili do místních dílen, kde šijou oblečení. Po třech pokusech jsme našli dvě krejčí, pomocí mobilu si vysvětlili, co potřebujeme a holky se do toho pustili. Nabrali míry a proporce, vybrali jsme odstíny a látky a po hodině byly na světě dvě české vlajky, formát tak 30x20, materiál nepálska bavlna a cena 60 Kč za obě i s prací. S díky necháváme krejčím dvě stovky a vlajky přiděláváme i s klackem na motorku. Vypadá to dobře, chybí jenom malá drobnost k dokonalosti. Vlajka se při jízdě stočí, takže je vidět jenom od půlky a my tak vypadáme jako Poláci. Snad nepotkáme cestou Poláky. Jinak to funguje dobře, možná si to jenom namlouváme při kličkování v týhle džungli. Nepálci řídí jak je napadne, nepostřehl jsem, že by tu platili nějaký předpisy, ty dopravní určitě ne. Kdo má silnější klakson, větší karoserii, ten jede a tak se běžně stává, že jedete ve vlastním pruhu a proti vám se řítí kamion, co předjíždí kamion a vedle něj ještě předjíždějící auto. Jste v protisměru na motorce, tak se očekává, že se natlačíte až do pangejtu, zabrzdíte skoro na nulu a uděláte místo pro všechny tři auta, které jedou proti vám. Jenom kdyby neměly na koncích silnice půl metru hluboký příkopy, kudy teče voda v období deštů. Balancujete tak na hraně pangejtu, kam nechcete spadnout a náklaďákama předjíždějícíma v protisměru. Za první den sestavujeme žebříček nejhorších řidičů, kde vedou jednoznačně řidiči autobusů, kteří sváží děti ze nebo do školy. Poznáte je podle žluté nebo modré barvy a toho, že absolutně nerespektují nikoho na silnici. Kdyby řídili sami děti, bylo by to bezpečnější. Řidiči těhle busů najíždí/rozjíždí se kdy a kde chtějí, stejně jako jsou schopní strhnout volant v pár vteřinách, aby zastavili uprostřed dvou pruhů dálnice, protože právě vysazují děti ze školy. Když čověk zmerčí modrý nebo žlutý bus, je třeba mít se na pozoru. Za řidiči školních busů je dlouho nikdo a pak pokračují řidiči kamionů, kteří zásadně předjíždí v protisměru kdykoliv a kdekoliv. Na dalších místech jsou řidiči minibusů, kteří fungují něco jako express doprava lidí a vždycky jsou to nejrychlejší účastníci na silnici.
Po pěti hodinách přijíždíme do Chitwanu a máme toho oba plný kecky. První den bývá vždycky nejnáročnější a tady to platí dvojnásob. Dobrou zprávou je, že jsme sjeli z hor do tropů, kde je 35 stupňů a na silnicích se pohybujou kromě Nepálců, psů a aut ještě sloni. A to je milý zpestření. Plán na příští dny je dostat se do džungle na divoký zvířata.
Comments