Středa 16. března. Na silnicích je to v Nepálu hlavně o prachu a rozkopaných cestách. Mračna prachu se táhnou podél silnic a člověk si to uvědomí až když sedí v sedle motorky a chroupe prach. Vyklepáváme oblečení a masky na obličej a vyrážíme z Chitwanu do Lumbini, místa, kde se narodil Budha. Podle tradic a Wikipedie to bylo nějak takhle "Tradiční podání praví, že než se Buddha narodil, zdálo se jeho matce královně Máji, že jí do lůna vstoupil bílý slon. Královští věštci vyložili tento sen jako znamení, že královna brzy porodí výjimečnou bytost, která se stane buď světovládcem nebo duchovním učitelem lidstva. Když uplynulo několik měsíců a Máji se blížil čas porodu, chtěla se se svým doprovodem vypravit do domu svých rodičů, aby tam porodila, jak bylo v tehdejší Indii zvykem. Na cestě do se Mája zastavila v háji Lumbiní, kde brzy pocítila, že porod již nelze odkládat. Podle tradice podstoupila koupel ve zdejším umělém jezírku s terasovitými schody, přišla pod strom, chytla se jedné z jeho větví a z jejího pravého boku vyšlo dítě, princ Siddhártha. Princ ihned uměl chodit. Udělal sedm kroků do všech světových stran a na každém místě kde šlápl vyrostly lotosové květy. Prohlásil hlasem lva, že toto je jeho poslední zrození."
Po tom co jsme se vzdálili od Kathmandu, užíváme si silnice Nepálu, tak jak jsme si je představovali. Široká silnice, prachu jenom trošku, v dáli horizonty Himalájí a občas nějaká kráva nebo pes přes cestu. Paráda. Dnešních 160 kilometrů ubíhá lehce a do Lumbini přijíždímě už někdy po druhé odpoledne. V mapách ho nejde přehlédnout, z výšky vypadá jako obří obdelník. Oplocený park o velikosti 5 x 1,5 km uprostřed pustiny tak vypadá, jako kdyby ho do mapy někdo přikleslil a vybarvil fixou. Uvnitř jsou chrámy ze všech možných kultur a národů, od Rakouska až po Čínu. Uvnitř se může chodit pěšky, nebo se nechat vozit tuktukem, ceny se smlouvají. Celodenní vození se tuktukem stojí přibližně 150 korun českých. My jsme šlapali po svých, abysme se trochu protáhli po motorce. Projít celý park a navštívit většinu chrámů vydá na celý den a protože jsme na jihu, na hranice s Indií je to asi deset kilometrů, teploty stoupají. V březnu tu máme 37 stupňů ve stínu a oproti Himalájím je to skoro 50 stupňů rozdíl. Vyplatí se zabookovat hotel s bazeném, které nám booking ukazuje jen dva. Hotely to dobře ví a nechají si za to připlatit, ale i tak se pořád pohybujeme v řádu stovek korun za pokoj a noc, všude a všechno se totiž ještě smlouvá.
V Lumbini je velké množství mnichů, ale působí trochu jinak, než ty, které známe z Himaláji. Nosí Apple watchky, jezdí na Enfieldech a nosí běžný oblečení vyladěný do barvy hábitů, který mají pod ním. I přes to působí Lumbini jako duchovní místo a umocňuje to fakt, že v okolí není vůbec nic. Zatímco v no name městěch najdete všechny obchody, restaurace a podniky, tady je jen benzínka, pár míst, kde vám udělají placku a jinak baráky místních. S cestovním ruchem tu nepočítají.
Hlavní chrám Budhy, u kterého se narodil je za poplatek a kromě vstupenky si musíme sundat boty, protože se tu chodí na boso. Když to porovnáváme s ostatními "holy" místy jako Betlém nebo Jeruzalém, je tu naprostý klid, čisto a nikdo vás neotravuje. Stejně poklidně jako působí venkov Nepálu, působí tohle místo. Užíváme si den volna v nejsvatějším parku v zemi a odpoledne potom v pohanském hotelovém bazénu s drinkem. Tomu se říká harmonie. Příští den točíme kilometry směr sever, do Himalájí a národního parku velehor Anapuren.
Comments